Absolutně fenomenální záležitost. Jídlo, které mi z toulek Japonskem u nás chybí. Malé, praktické, skladné, zdravé a chutné. A o čem je řeč? Řeč je o Onigiri. Kousek fasfoodu (chcete-li), který tvoří dokonalou balanci k bagetám a jiným nezdravým věcem.
Ať už se jedná o rychlou svačinku nebo pozdní snídani, onigiri je prostě parádní. Pokud máte rádi rýži, ovšem.
Co je to onigiri?
Onigiri, známé též jako omusubi, je uvařená rýže zformovaná do libovolného tvaru (obvykle koule nebo trojúhelníku) a zabalená do listu nori (mořská řasa). Plněna je pak libovolnou náplní. Ať už se jedná o tuňáka, lososa nebo zeleninu, fantazií se meze nekladou a náplň může být prakticky libovolná.
Onigiri se dá sehnat prakticky v jakémkoliv kombini v enormním množství příchutí nebo navštívit přímo specializované restaurace, kde získáte zážitek ještě o několik úrovní výše.
Přesně tak, jak se to nemá rozbalovat :D.
Naprosto mě zaujalo balení. Japonci jsou filutove a aby mořská řasa nezvlhla, vymysleli dvojitý obal (rýže – plast – řasa – plast) s důmyslným otevíracím mechanismem, kdy postupným rozbalováním se řasa sama umístí na rýži bez toho, abyste museli obě části rozbalovat a skládat samostatně. Množství zbytečného plastové odpadu je otázka druhá.
A pokud jste neschopní ve formování trojhránků rýže jako já, na ebay se dají pořídit tvořítka za pár korun.
Jsou to už skoro tři roky, co tu mám rozepsaný tenhle post a myslím, že si zaslouží dokončit. Musím tedy poslušně hlásit, že jsem si splnil jakýsi svůj milník anime fanouška a tím je návštěva Japonska. Návštěva oné země zaslíbené. Musím říct, že to byla příjemná zkušenost. Tři týdny cestování na vlastní pěst s partou podobně smýšlejících lidí, i když kamarádi nakonec pobyli v Japonsku skoro o týden déle.
Tou dobou (rok 2016) jsem ještě pracoval na letišti a práce zde mělo své úskalí. Třeba nastavování dovolené v listopadu na rok dopředu a ještě nemožnost si přesně vybrat termíny a vzít si delší blok dovolené. Museli jsme si dovolenou rozdělit na tři části a to sebou samozřejmě neslo různá úskalí a správně tušíte, že zrovna o letní turnus byl největší nával. Přesně v termínu, kdy jsme měli letět do Japonska. Po úpravě jsem nakonec byl nucen odlítat později (tedy sám) a vracet se dříve (tedy taky sám).
V tu dobu začala lítat China Eastern Airlines a nasadila akční letenky za 12 tisíc do celého světa. Ve finále jsem pořídil z naší grupy nejlevnější letenku. Teď už jen stačilo sehnat jeny a mohlo se vyrazit na zkušenou do země vycházejícího slunce :-). Musím podotknout, že cesta letadlem je opravdu dlouhá a pokud neletíte v první třídě, tak se připravte na ne moc pohodlné sedačky po dobu cca 10 hodin a málo místa na nohy, pokud jste vyššího vzrůstu.
Základní rada by měla být asi něco v tomhle smyslu. Proboha, nejezděte v létě! Takže přesně tak jsem jel. V létě. Horko a dusno kam se podíváš. Letní teploty 36 – 39 °C. No prostě idylka, cítil jsem se jako v pračce. Na letní teploty jsem byl připraven, ale vlhkost vzduchu ne a ani po týdnu se to moc nesrovná. Jen co vylezete ven z klimatizované místnosti, nastane nechutné pocení. Japonci jsou v tomhle machři. Nevím jak to dělají, ale asi jak se člověk od narození aklimatizovává, tak to pak lehce rozchodí. Já jak mam špatnou termoregulaci, tak mi vysoká vlhkost vzduchu moc nesvědčila. Nezapomeňte si vzít dostatek náhradního oblečení. V Japonsku jsou pračky a sušičky na každém rohu (čti v každém hotelu/hostelu), čili s tímhle není žádný problém.
Ubytování v Tokyu. Dvojpokoj v podání Japonců (700 Kč na osobu). Foceno ze dveří.
Další důležitá věc. Předem si objednejte simku s datovým tarifem (doporučuju https://www.econnectjapan.com/), kterou si pak jednoduše vyzvednete na pobočce pošty v terminálu, kam přiletíte. Hodně vám to usnadní život. Google mapy jsou v tomhle inteligentní a stačí jen zadat odkud potřebujete jít a kam a vyhodí vám to spoje včetně ceny za dopravu. Nedocenitelný pomocník při navigaci. A to je asi vše. Takže tři věci. Neletět v tom největším vedru. Mít dostatek peněz a mít datovou simku. Na zbytek doporučuji například stránku https://www.japan-guide.com/, podle které se dá vytvořit plán cesty. A plusový bod je samozřejmě i předem zajištěné ubytování, ale dá se sehnat i na místě. Záleží jak moc máte cestovatelského a dobrodružného ducha :-). Domluvit se dá i anglicky, občas.
Královská večeře z kombini :).
Z cesty mám kolem 700 fotek a všechny skončily na disku, který se porouchal a už je nešlo stáhnout nazpátek. Mám je uložené ještě na facebooku, ale kvalita je už žal horší. Stejně jsem fotil každou pičovinu, jako třeba, že v Japonsku není Whiskas, ale Kal-kan :D. Album je veřejně dostupné, ale nechápu politiku facebooku a jejich možnost sdílení. Odkaz na album tedy jen na dotaz.
Pohled ze zastávky minami-senju (v téhle ulici jsme bydleli).
Plán cesty byl následující. První týden Toyko, druhý týden Osaka a okolí a třetí týden opět Tokyo a musím podotknout, že i tak stihnete akorát ty nejvíc profláklé věci. I když jsem se snažil každý den vyrazit co nejdřív (mezi 8:00 a 9:00), i tak to bylo pozdě, protože než se někam došlo, pak pár přesunů a bum, máte 6 hodin večer. V Japonsku mě překvapila síla klimatizování všeho a ani se nedivím. Bez klimatizace se tam nedá fungovat. Obchody jsou tak moc brutálně klimatizovány, že když jdete večerní Akibou, tak ještě x metru na ulici je cítit chlad z otevřených obchodů.
Automaty jsou všude a na všechno.
Veřejná doprava je na úplně jiné úrovni než jsme zvyknutí z Česka. Vlaky jezdí na čas, dokonce i staví dveřmi přesně na značku. Jen je důležité si dávat pozor, čím jedete. Vlaky sdílí koleje a rychlíky staví třeba jen každou třetí zastávku, tak ať to nepřejede jako já. Jo a další zajímavost je, že japonské vlaky vzdychají. Fakt masakr. Poprvé co jsem to slyšel, tak jsem se rozhlížel, kdo z pasažérů čumí na porno. Můj tip je, že to dělají brzdy. Japonce to očividně nechává chladné. Kdo viděl jejich porno, tak ví.
Cestování je tedy velice snadné a to buď už pomocí Japan Rail Passu nebo pomocí předplacené Suica karty. Japan Rail Pass se vyplatí, pokud budete cestovat na větší vzdálenosti. Ve zkratce si ho aktivujete na určený časový úsek a jezdíte si neomezeně jak chcete. Včetně Shinkansenu. Tento Pass je jen pro cizince a ve zkratce taková cesta z Tokya do Osaky a nazpátek zaplatí jeho pořizovací cenu. Velice praktická věc. Suika naopak je jen předplacená karta na kterou jezdíte kam chcete a strhává se z ní kredit. Dá se pořídit hned na letišti.
Poukaz na JAPAN RAIL PASS
V Tokyu jsme bydleli kousek od zastávky Minami-Senju v Economy Hotel Hoteiy. Údajně, abychom to měli kousek do Akihabary, hehe. Cena na Japonské poměry ok, sprcháč i klasický japonský styl ofuro a neomezený automat na zelený čaj. Co víc můžete chtít. Hned kousek několik supermarketů, pošta, restaurace a spousta míst na vidění včetně Sensoji chrámu nebo Tokyo Skytree, které jsou v docházkové vzdálenosti a hromady menších svatyní a chrámů. Zpětně lituji akorát nevyzkoušení japonského McDonald. Věřili byste tomu, že nemají cheesburgery? Bez meníčka si tedy neškrtnete. Na doporučení jsem byl alespoň v MOS Burgeru (japonský řetězec), ale moc mi to nejelo. Naopak jsme spíš koukali po klasickém curry. Doporučuji vyzkoušet CoCo Curry House ICHIBANYA. Vyberete si od stupně pálivosti, po druh omáčky, velikosti a přílohy. Pro všechny milovníky japonského curry je to „MUST TRY“.
V rámci Tokya jsme si udělali jednodenní výlet do Kamakury. Kamakura je pobřežní město ani ne hodinu jízdy na jih od Tokya. Čtete správně, moře!!! Ale o to tu primárně nešlo. Nachází se zde hromada chrámů včetně sochy obrovského Budhy, do kterého se můžete jít i podívat. Kromě toho Kamakura nabízí i výletní trasy místním kopcovitým terénem a samozřejmě moře a vyžití s tím spojené a vedro :-). Neopomenul jsem tedy ani pláž, která byla dost špinavá a ve finále nebylo o co stát. Ale vyzkoušel jsem takoyaki, takže návštěva pláže měla svá pro.
Po týdnu v Tokyu byl čas si zapnout Rail Pass a připravit se na hlavní cestovatelský týden, kdy bylo v plánu vytěžit z Rail Passu co nejvíc. Začalo to přesunem do Sendai a to Shinkansenem. Kvalita a komfort je nesrovnatelná s čímkoliv jiným. Tolik místa na nohy nemám pomalu ani v obýváku. Navíc ve vlaku se nic neklepe, nic neděla hluk. Jedete skoro 300 km/h a ani o tom nevíte. Pokud vás cestuje víc, je možné si sedačky otočit a sedět proti sobě. Většina lidí stejně spala. Ve vlacích je naprostý klid. Sendai je takové menší japonské město asi s milionem obyvatel. Sendai založil slavný Date Masamune a většina památek se v Sendai točí tedy kolem jeho osoby. V rámci Sendai jsme si vyzkoušeli ubytováni v rjokanu (ryoakan). Jedná se o klasické ubytování v japonském stylu a spolus tím i typickou japonskou snídani. Bylo to super.
Dvoudenní zastávka v Sendai skončila a byl čas se vydat směr Sendai – Tokyo – Osaka. Zajímavostí v Japonsku kromě toho, že se jezdí vlevo, je i to, že se chodí vlevo a tak nějak vše je otočené. Chvilku trvá, než si na to zvyknete, tedy do té doby, než dorazíte do Osaky. Tam je to zase naopak :), tedy klasicky, až na ty auta samozřejmě. Cesta i s přestupem trvá kolem 4 hodin shinkansenem. Osaka byl takový náš hub na cesty do okolí. Všechno jsme nestihli, hlavně Kjóto. Kjóto je obrovské a samo o sobě si zaslouží alespoň týden, ale byla v plánu Hiroshima, Kobe a Nara. V otazníku zůstalo ještě Himeji a jeho hrad, který byl alespoň vidět cestou z vlaku, jenže se to nedá všechno stihnout.
V rámci návštěvy Osaky jsem si samozřejmě nemohl odpustit navštívit hrad. Japonské hrady se značně od evropských liší. To, co mi nazýváme hrad (na fotce nahoře) nebo nás napadne, že je hrad, je ve skutečnosti jenom hlavní věž, kde zpravidla bydlel panovník. Japonský hrad je celý soubor budov včetně hradeb. Další zajímavost je ta, že většina hradů jsou repliky. Japonci hrady stavěli hlavně ze dřeva a to znamenalo, že se daly poměrně lehce vypálit až do základů.
Na jídlo jsme chodili do menší restaurace, chcete-li jídelny. Nejdřív se zaplatilo jídlo v automatu, automat vyprdl lístek, pak jste se usadili ke stolu, přišla obsluha, donesla čaj nebo vodu (v neomezeném množství), odnesla si objednávku v podobě lístku a už jste jen mohli čekat na jídlo. Přišlo mi zajímavé, že Japonci neberou dýška. Nejednou se stalo, že za námi vyběhl z obchodu, že jsme si zapomněli vzít 1 jen a těch jsme měli po nějakém čase plný měšec.
Nemohli jsme opomenout návštěvu Nipponbashi, což je jen Osacká odnož Akihabary. Tuna obchodů s nejrůznějšími věcmi. A hromada sexshopů. Pětipatrové sexshopy u nás hned nenajdete, kde do vrchních pater mají ženy vstup zakázán.
Jak už jsem předtím napsal, z Osaky jsme vyráželi se podívat do okolí. Prvním z míst bylo Kobe. Kobe je krásné přímořské město s velkým přístavem a také domovem vyhlášeného hovězího masa – aka kobe beef. Musím podotknout, že moje cestování bylo ryze ekonomické, takže takovéhle srandy jsem si musel nechat ujít. V Kobe jsem navštívil Sawanotsuru Sake Museum, zakončené ochutnávkou saké. Musím říct, že mi saké moc nejede a to jsem jich vyzkoušel víc. Yuzu likér mi chutnal víc (také součástí ochutnávky). Návštěvu Kobe jsem zakončil výletem na horu Rokko a návštěvou onsenu. Jaj, můj první onsen. Pramení zde léčivá voda. Byla úplně červená, jak byla plná minerálů. Onsen nebyl venkovní, ale i tak super zážitek.
onsen
Cesta do Arima onsenu byla jednoduchá. Šup se nechat vyvést na horu Rokko a pak lanovkou. Mno, ale jak dolu? Ještě, že máme ten chytrý telefon a google. Stejná cesta nazpátek se mi nechtěla postupovat a navíc už bylo docela pozdě. Nemluvě o tom, že to nebylo zrovna zadarmo. Díky chytrému telefonu jsem zjistil, že z Arima onsenu jezdí dolu do Kobe autobus, akorát nic nebylo v latince. Tady se krásně ukázala ochota kolemjdoucích, kteří nám pomohli a navedli nás na autobusovou zastávku. Autobus se platil jen mincema a po 5 minutách zjišťování, jak se vůbec platí, se řidiči nás zželelo (spíš se bál pokuty za zpoždění) a pomohl nám.
Další zastávka byla Hiroshima. Myslím, že netřeba připomínat, díky čemu je Hiroshima známá. Byli jsme se podívat na hrad, projít se nákupní ulicí a samozřejmě se podívat na slavný dóm, který jako jediný zůstal stát po shození atomové bomby. Mám pocit, že architektem byl Čech. Muzem v Hiroshimě jsme nenavštívili, i když nám to bylo taky doporučováno. Dle jedné nezaujaté recenze je v muzeu všechno až absurdně nadneseno tím, jak jediní a pouze Japonci trpěli. To mi připomnělo, že Japonci asi opravdu rádi trpí nebo jsou přinejmenším masochisti. Stát 12 hodin venku a držet ceduli chce opravdu silného ducha, i když možná je to jen o jiné mentalitě a pracovním nasazení. V oblasti a rychlosti opravy silnic se můžeme nechat inspirovat.
A v poslední řadě Nara. Nara je krásné malé město plné chrámů, svatyní a krásné přírody. Pokud si chcete Naru užít, je potřeba počítat alespoň s dvěma dny na návštěvu. My jsme si vybrali jednodenní trochu hustější prohlídku a bohužel jsme všechno nestihli. Je zde i plno rjokanů, tak si dokážu představit, že i ubytování musí být super. Nara je známá pro jelenovitou zvěř, kterou má ve znaku. Pokud jste někde na videu viděli, jak se srnka uklání před turisty, je to přesně odtud. Nejsou mazlivé, jsou až otravné a pro krekry, které prodávají na každém rohu, udělají cokoliv.
I příroda v okrajových částí je krásna a navíc Nara není zas tak veliká, tak se dá všude rozumně dostat i pěšky, akorát je třeba počítat s časem na přestup. V chrámech se obvykle platí za vstup. Už si přesně nevzpomínám, ale při prohlídce jedné expozice, kde mimo jiné měli i anglicky přeložené staré svitky mnichů, jsem úplně pocítil příval energie. Do toho duchaplná hudba a vůně kadidla a zanechá to ve vás nepopsatelný pocit. To byl pro mě nejhezčí chrám a nejsilnější zážitek. Naru nesmíte vynechat. Je krásná.
A teď máme konec Rail Passu, který byl vymačkán na přesuny, jak jen to šlo a šup zpátky do Tokya a víru velkoměsta. Můj předepsaný plán na poslední týden se úplně rozsypal, tak jsem cestoval už jen tak po okolí a připravoval se na comiket, protože co by to bylo za návětěvu Japonska bez comiketu? Tolik lidí najednou u nás uvidíte jen v neděli, když je v Kauflandu sleva na mlíko. Zajímavá akce, ale už víceméně úplně mimo můj zájem. Dřív bych ji ocenil víc.
Navštívil jsem Tokyo Tower, ale po návštěve Toky Skytree jsem už nahoru nešel. GO TO DMC! Nenápadná vsuvka pro fanoušky DMC :D. A na doporučení SiMiKa jsme byli vyzkoušet další onsen. Tedy Oyata Onsen Myoujin no Yo, který měl i suprově udělanou venkovní zahradu s tůněmi, kam se šlo naložit, opřít se o kámen a relaxovat v teplé vodě.
Nesmím zapomenout na rámen a to ne kvůli Narutovi. Kousek od Zojoji chrámu se nachází malý krámek, kde dělají absolutně neuvěřitelný rámen. To byl vepřový vývar, jako když jíte prase. Něco tak silného jsem v životě nejedl. Sníst tu misku s polívkou mi dalo fakt zabrat a neměl jsem po tom zbytek dne hlad. Zkoušel jsem ji hledat na google mapách, ale není tam. Jestli pojedu znovu do Tokya, musím sem znovu a tentokrát vyzkoušet na zeleninovém základu, protože jestli to bude takový brutus jako bylo tohle, tak to bude to nejlepší jídlo ever. Přikládám alespoň foto.
rámen
2019 – doplnění
Nejsou to úplně všechna místa. Některé věci si už přesně nepamatuji. Jsou to už tři roky, tak některé věci se hůře doplňují. Rád bych se do Japonska znovu podíval. Kamarádi a zbytek party, se kterou jsem byl, lítají pravidelně. Tak doufám, že příští rok, i když je olympiáda. Rád bych jaro. To ještě není takové horko a všude všechno kvete. Znova bych rád Tokyo a pak Kjóto a co bude dál, se uvidí, třeba i zbytek Asie.
Přeji Vám taky, ať se podíváte do země zaslíbené. Rozhodně to stojí za to. Mentalita, prostředí, jídlo…. Všechno je jiné a kdo necestuje, ten nežije. Pokud vás náhodou něco zajímá, jsem k dispozici v komentech nebo tam zanechte na sebe kontakt.
